V posledních několika letech média opakovaně upozorňují na narůstající agresivitu dětí ve školách. Jde o otázku tzv. šikany mezi spolužáky. Řešení tohoto problému by mělo spočívat především na rodičích dětí, pedagogických pracovnících či psycholozích. Někdy však výchovné či terapeutické metody nepomáhají a potom nezbývá, než na pomoc přivolat orgány činné v trestním řízení.
Tento článek nemá ambice řešit otázky příčin vzniku šikanování, zda je to vliv televize a počítačových her na děti, nedostatek zájmového vyžití dětí, laxnost či nekritičnost rodičů nebo neschopnost či nedostatek pravomocí učitelů. Dnes je v módě poukazovat na lidská práva dětí. Každé právo ale musí být vyváženo i konkrétní odpovědností za porušování práv ostatních, jakož i za porušování obecných zásad slušného chování. A tato odpovědnost se tedy samozřejmě musí týkat i dětí.
V současné době neexistuje žádný právní předpis, který by se speciálně zabýval otázkou šikanování mezi dětmi. Pojem šikany je totiž značně široký, neboť šikana se může projevovat různými způsoby, od přímého fyzického napadání, přes drobné krádeže až po pouhé přezírání oběti. Pro vnitřní potřeby škol byla šikana definována metodickým pokynem ministerstva školství jako „jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit jedinci, ohrozit nebo zastrašovat jiného žáka, případně skupinu žáků. Je to cílené a obvykle opakované užití násilí jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí druhé osobě, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako nápadné přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků.“
Řešení problému šikany trestním oznámením by mělo přicházet v úvahu až jako poslední možnost. Většina šikany mezi dětmi se děje přímo ve škole nebo v jejím nejbližším okolí. Měli by to být tedy především učitelé a další pedagogičtí pracovníci, kdo bude dohlížet na to, aby k šikaně nedocházelo, případně na to, aby se rychle a účinně řešila. K tomuto účelu (pokud selžou běžné výchovné metody) mohou použít i pravidla stanovená školním řádem, který je závazný pro každého žáka školy a při jeho porušení tedy musí předpokládat řádem stanovené důsledky. Pokud se přístup konkrétního učitele k řešení problému šikany nebude zdát dostatečně důsledným a účinným, mohou poškození (zpravidla rodiče šikanovaného žáka) žádat řešení situace po školských správních orgánech, počínaje ředitelem školy přes krajský úřad, resp. Českou školní inspekci, až po ministerstvo školství. Situací by se měly zabývat i orgány samosprávy, konkrétně zřizovatelé škol. Těmi zpravidla (nejedná-li se např. o soukromé školy) jsou obce nebo kraje.
Pokud orgány státní správy ve školství zjistí pochybení, mohou sankcionovat konkrétní školu jako takovou. Škola jako právnická osoba, případně její zřizovatel, také nese občanskoprávní odpovědnost za případnou způsobenou škodu, pokud ke škodě (na zdraví nebo na majetku) dojde ve škole. Jestliže ke škodě dojde mimo školu, odpovídají za ni rodiče agresora, případně agresor sám.
Jak je to ale s odpovědností konkrétních osob?
Pedagogičtí pracovníci
Pokud jde o pedagogické pracovníky, může v případě, že bude zjištěno, že v souvislosti se šikanou zanedbali své povinnosti (tj. zejména, že nezajistili dostatečný dozor), přicházet v úvahu především odpovědnost pracovněprávní. Zanedbání povinností pak řeší zaměstnavatel pracovníka podle pracovněprávních předpisů, což se může odrazit např. ve snížení některých složek mzdy, příp. může dojít až k ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.
Ve zvlášť závažných případech pak může být odpovědný pedagogický pracovník i trestně stíhán. Pokud např. agresivní žák podstatným způsobem ublíží na zdraví jinému žákovi a příslušný pedagogický pracovník v rámci svých povinností (dostatečným dozorem) měl a mohl tomuto zabránit, ale bez vážného důvodu tak neučinil, může sám být trestně stíhán za nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 nebo 224 trestního zákona. Pokud jednání agresivního dítěte naplňuje znaky nějakého trestného činu a pedagogický pracovník tomuto dítěti pomáhá v úmyslu umožnit mu vyhnout se trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření, může jeho jednání být posouzeno jako trestný čin nadržování podle § 166 trestního zákona. V úvahu by přicházelo i trestní stíhání pro trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 trestního zákona. To se týká případu, kdy pedagogický pracovník ví o tom, že mezi žáky dochází k jednání, které nese znaky v zákoně stanoveného zvlášť závažného trestného činu (v případě šikany by přicházely v úvahu zřejmě jen trestné činy loupeže, znásilnění a pohlavního zneužívání), a takové jednání nepřekazí přesto, že by mu to nezpůsobilo žádné značné nesnáze. Teoreticky by se pak pedagogický pracovník mohl dopustit i trestných činů podněcování podle § 164 trestního zákona a schvalování trestného činu podle § 165 trestního zákona, ale nepředpokládám, že by pedagogický pracovník k šikaně podněcoval nebo ji schvaloval.
Dětští útočníci
Odpovědnost za šikanování, které nese znaky trestného činu, pak samozřejmě mají i samotní agresoři, byť se jedná o děti. Nebudeme se zabývat odpovědností, vyplývající ze školního řádu, ale rovnou odpovědností trestní. V tomto případě je nutno rozlišovat, zda v době šikanování tyto útočící děti již dosáhly věku patnácti (nebo dokonce osmnácti) let, či nikoliv. Studenti, kteří dosáhli věku osmnácti let jsou posuzováni bez jakýchkoliv výjimek podle trestního zákona. U mladistvých (patnáct až osmnáct let) již je také dána trestní odpovědnost podle trestního zákona, avšak s některými omezeními, z nichž asi nejpodstatnější je omezený výčet trestních opatření a snížení sazeb některých trestních opatření na polovinu oproti trestům ukládaným dospělým pachatelům. V případě nezletilých pachatelů (tedy mladších patnácti let) se nejedná o klasickou trestní odpovědnost, přesto se jednáním takovýchto pachatelů orgány činné v trestním řízení zabývají a soud pak za ně může uložit zákonem stanovená výchovná opatření, a to od pouhého dohledu až po ochrannou výchovu vykonávanou v příslušném ústavu. Blíže k otázkám řízení ve věcech dětí a mladistvých viz tento článek.
A jakých trestných činů se mohou dětští agresoři dopustit při šikanování spolužáků? (sazby trestu odnětí svobody jsou uváděny pro dospělé pachatele; u mladistvých se trestní sazby snižují na polovinu, přičemž dolní hranice nesmí přesáhnout jeden rok a horní hranice 5 let odnětí svobody. Pouze v případech, kdy by dospělému pachateli mohl být uložen výjimečný trest, může být opatření odnětí svobody uloženo mladistvému až na 10 let.)
Vydírání (§ 235) - útočník nutí svou oběť násilím nebo pod pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy k tomu, aby něco konala, opominula nebo strpěla (budeš mi nosit tašku, jinak tě zbiju). Základní sazba odnětí svobody činí až tři léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje až na pět až dvanáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest.
Loupež (§ 234) – útočník užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí k tomu, aby se zmocnil cizí věci (násilné vymáhání např. peněz nebo stravenek na oběd, osobních věcí apod.). Základní sazba odnětí svobody činí dva roky až deset let, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje na pět až dvanáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest.
Omezování osobní svobody (§ 231) – útočník oběti bez oprávnění brání užívat osobní svobodu (např. je známý případ strkání hlavy oběti do záchodu, opakované zamykání na záchodě apod.). Základní sazba odnětí svobody činí až dvě léta, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje až na tři až deset let.
Ublížení na zdraví (§ 221 a § 222) – důsledkem šikany je ublížení na zdraví oběti, a to buď ublížení lehké nebo i těžšího stupně. Základní sazba odnětí svobody činí až dva roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje až na pět až dvanáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest. Pokud by agresorovi byl prokázán alespoň nepřímý úmysl směřující k usmrcení oběti, mohlo by jednání být posuzováno i jako vražda (§ 219) se základní trestní sazbou 10 až patnáct let odnětí svobody, s tím, že je možné uložit i výjimečný trest.
Krádež (§ 247) – útočník oběti okrádá o jejich věci. Musí přitom být splněna podmínka, že buď škoda převýší 5.000,- Kč, nebo je způsobena vloupáním (např. do šatní skříňky), nebo pachatel odcizí věc, kterou má jiná na sobě či při sobě, nebo se pokusil věc odcizenou uchovat násilím, případně stačí, pokud již byl v posledních třech letech pro trestný čin (provinění) krádeže potrestán. Základní sazba odnětí svobody činí až dva roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje až na pět až dvanáct let.
Poškozování cizí věci (§ 257) – útočník úmyslně zničí nebo poškodí věc náležející oběti a způsobí tak škodu převyšující 5.000,- Kč. V současné době, kdy děti nosí do školy drahé mobilní telefony či přehrávače, je tento způsob šikany poměrně reálný. Základní sazba odnětí svobody činí až jeden rok, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje na dva roky až osm let.
Útisk (§ 237) – jedná se o situaci, kdy útočník již bezprostředně nenapadá svou oběť, ale využívá toho, že oběť sama se ho v důsledku dřívějšího jednání bojí. Útočník tak pouze zneužívá tíseň oběti k tomu, aby něco konala, opominula nebo strpěla (žák např. dává spolužákovi bez protestů svou svačinu, protože se ho z dřívější doby bojí. Občas se stává, že útočníci tímto způsobem nutí své oběti např. k drobným krádežím ve svůj prospěch). Tento trestný čin se trestá odnětím svobody až na šest měsíců.
Znásilnění (§ 241) – násilné donucení (stačí i pohrůžka bezprostředního násilí) k pohlavnímu styku (i homosexuálnímu). Tohoto trestného činu se lze dopustit i bez násilí, pokud pachatel využije bezbrannosti oběti. Základní sazba odnětí svobody činí dva roky až osm let (je-li obětí osoba mladší osmnácti let činí sazba tři až deset let odnětí svobody), přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje až na pět až dvanáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest.
Pohlavní zneužívání (§ 242) – soulož s osobou mladší patnácti let případně jiné pohlavní zneužití takové osoby. Zdánlivě nevinné osahávání děvčat spolužáky může být pro oběť značně traumatizující a může být posouzeno jako tento trestný čin. Základní sazba odnětí svobody činí jeden rok až osm let, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje na pět až dvanáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest.
Svádění k pohlavnímu styku (§ 217a) – útočník nabízí oběti úplatu nebo nějakou výhodu za pohlavní styk případně za pohlavní sebeukájení nebo dokonce jen za obnažení. I toto může být způsob šikany. Útočník se v daném případě nechová vysloveně agresivně, ale zneužije např. sníženého intelektu své oběti (když se přede mnou svlíkneš, dám ti dvacku). Základní sazba odnětí svobody činí až dva roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje na šest měsíců až pět let.
Kuplířství (§ 204) pachatel svou oběť zjedná, přiměje nebo svede k provozování prostituce nebo z takové prostituce kořistí. Je to smutné, ale v některých sociálních skupinách se prý tzv. „pasáci“ objevují už ve vyšších ročnících základní školy. Základní sazba odnětí svobody činí až tři roky, přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se zvyšuje na pět až dvanáct let.
Nedovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů (§ 187) a šíření toxikomanie (§ 188a) – šíření drog a svádění k jejich užívání je trestné. Šikana může spočívat např. v nucení slabšího spolužáka k užití drogy (nebuď srab a dej si, jinak ti nabančíme). Základní sazba odnětí svobody činí jeden rok až pět let (§ 187), resp. až tři roky (§ 188a), přičemž v závažnějších zákonem stanovených případech se postupně zvyšuje až na deset až patnáct let a v případě způsobení smrti může být uložen i výjimečný trest.
Pachatel se jedním jednáním může dopustit dokonce více trestných činů najednou. Pokud se zaměříme třeba na poslední uváděný příklad (nucení spolužáka k užití drogy), jednalo by se zřejmě hned o tři trestné činy najednou – vydírání, nedovolenou výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie. V takových případech se pak trest (trestní opatření) ukládá v rámci sazby, která je ze všech trestných činů nejpřísnější a ke spáchání více trestných činů se přihlédne jako k přitěžující okolnosti.
V předchozích odstavcích jsou uváděny pouze sazby trestu odnětí svobody. Pachatelům však lze uložit i jiné druhy trestů nebo trestních opatření (jedná-li se o mladistvé).
Některá jednání šikanujících dětí nemusejí dosahovat takové intenzity, aby bylo možno je posoudit jako trestný čin. Mohlo by se však jednat o přestupek, a to pravděpodobně o přestupek proti občanskému soužití nebo přestupek proti majetku. Za přestupek jsou odpovědné osoby od 15 let svého věku, přestupky projednávají příslušné obecní nebo městské úřady. Za přestupky lze uložit napomenutí, pokutu, zákaz činnosti či propadnutí věci.
