Nutná obrana a krajní nouze
Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. Zjednodušeně řečeno, ten kdo se dopustí činu jinak trestného, není za takové jednání trestně odpovědný, pokud se ho dopustil v nutné obraně. Za nutnou obranu se tedy považuje takové jednání, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem (nejčastěji útok proti životu či zdraví nebo útok proti majetku). Aby se tedy jednalo o nutnou obranu, musí takový útok hrozit přímo, tzn. hrozba musí být opravdová a bezprostřední, nestačí, pokud např. taková hrozba existuje do vzdálenější budoucnosti. Samozřejmě je nutnou obranou jednání proti útoku, který už začal, ale ještě neskončil. Je tedy nutnou obranou, pokud použijete nůž na útočníka, který s nožem útočí na vás, ale není nutnou obranou, pokud takový útočník ve svém jednání ustal a vy se za ním s nožem v ruce rozběhnete a zaútočíte na něj.
Další podstatnou podmínkou je přiměřenost obrany. Nejedná se o nutnou obranu, jestliže je zjevně nepřiměřená způsobu útoku (na zloděje, který se vám snaží ukrást kabelku rozhodně nemůžete střílet, nebo alespoň ne beztrestně).
Podobnou okolností vylučující protiprávnost je i krajní nouze. Krajní nouzí je jednání, které by za jiných okolností mohlo být trestným činem, ale pachatel se ho dopustil v situaci, kdy odvracel přímo hrozící nebezpečí (např. vidíte na parkovišti v horkém dni v zamčeném autě sedět samotné malé dítě, které evidentně trpí horkem uvnitř auta, majitel auta se delší dobu nevrací a dítěti hrozí zdravotní újma. V takovém případě rozbití skla auta za účelem poskytnutí pomoci bude jednáním v krajní nouzi). I v případě krajní nouze se musí jednat o jednání přiměřené. Pokud při odvracení nebezpečí dojde ke stejnému nebo horšímu následku než jaký hrozil, nemůže se jednat o krajní nouzi.
Otázka nutné obrany či krajní nouze je jednou z nejsložitějších otázek trestního práva a posouzení, zda se jedná o nutnou obranu či krajní nouzi závisí vždy na mnoha okolnostech.
