Aby jednání, které zákon popisuje jako trestný čin, bylo skutečně trestným činem, musí se ze strany pachatele jednat o jednání zaviněné. Zavinění může mít buď formu úmyslu anebo se může jednat o zavinění nedbalostní.
O úmyslné zavinění se podle trestního zákona jedná v následujících případech:
- úmysl přímý - pachatel chtěl způsobem popsaným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem tímto zákonem chráněný (např. bytová krádež)
- úmysl nepřímý - pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem, a pro případ, že takové ohrožení či porušení opravdu způsobí, byl s tímto srozuměn (např. pachatel neplatil výživné, přičemž věděl, že tím může u vyživované osoby způsobit stav nouze)
- nedbalost vědomá - pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takové ohrožení nebo porušení nezpůsobí (pachatel nedodržuje dopravní předpisy a spoléhá na to, že nedojde k nehodě a následnému zranění)
- nedbalost nevědomá – pachatel nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájmy chráněné trestním zákonem,, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (např. lékař zvolil pro konkrétního pacienta způsob léčby, který vzhledem ke zdravotním problémům pacienta, o nichž lékař nevěděl, vedl k poškození zdraví pacienta, přičemž tento lékař měl možnost uvedené informace ještě před stanovením léčby zjistit)
Obecně platí, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu je potřeba zavinění úmyslného. Pokud v některých případech postačuje k dokonání trestného činu zavinění nedbalostní, musí to být v popisu formální skutkové podstaty výslovně uvedeno.
